Stín kapradiny

 Na tohle dílo od Josefa Čapka jsem byla zvědavá, protože jsem od něj doposud nic nečetla. Podle anotace jde o sugestivní příběh s kriminalistickou zápletkou, což mě hodně zaujalo. Další plus pro mě bylo, že jsem si ji mohla začadit do Čtenářské výzvy jako knihu od autora, který napsal více než dvacet knih. Četla jsem vydání z roku 2018 od nakladatelství Fortuna Libri, dá se koupit v Levných knihách, kniha má 159 stran.

 Když jsem knihu začala číst, byla jsem trochu překvapena jazykem, který byl starší. Kvůli tomu mi trvalo déle, než jsem se do knihy pořádně začetla. Na začátku mi přesto příběh ubíhal svižně, bohužel ale po prvních čtyřiceti stranách mi začal připadat rozvleklý, pomalý a do čtení jsem se musela nutit. Sice bylo zajímavé, sledovat putování zločinců a proměny nálad, ale mně zkrátka jeho délka nesedla. Konec byl opět velmi zajímavý, ubíhal mi a posledních třicet stran jsem přečetla během chvilky.

SPOILER

 Jednání postav jsem moc nechápala a nesouhlasila jsem s nimi. Také mi přišlo zbabělé jejich chování na konci, kde se jeden z nich zastřelí, aby nemusel čelit trestu a hněvu ostatních.

KONEC SPOILERU

Celkově se mi tato knížka docela špatně četla, pořádně mě do děje vtáhl jen začátek a konec. Nechci říct, že by mě vyloženě zklamala, ale nebyla tak dobrá, jak jsem doufala, proto jí dávám 5/10.

Helmii


Komentáře

  1. stuprum8. února 2019 v 10:15

    Brachové zkrátka uměli rozproudit emoce. Občas. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Lucka9. února 2019 v 12:41

    Není to úplně můj šálek čaje, ale nezní to nejhůř. 5 bodů je zlatý střed. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Dívka s inteligentní přezdívkou22. února 2019 v 13:13

    Od Josefa Čapka jsem četla Lelio. Možná se podívám i na tohle.

    OdpovědětVymazat
  4. sakay26. února 2019 v 10:34

    my jsme tuhle knížku rozebírali ve škole a taky na ní byli rozporuplný názory..

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Zase po roce (možná i po delší době)

Obrázek
    Tak jsem tu zase po dost dlouhé době. Nevím proč, ale k blogování mě to nějak táhne, často přestanu, ale nakonec mi to začne chybět a vrátím se. Možná to je tím, že jsem s mým blogem vyrůstala, měla jsem jej opravdu vymazlený... no a pak se rozhodli zrušit blog.cz a já o něj přišla.     Život se mi popravdě otočil 180°, nebudu lhát. Začala jsem od srpna v nové práci, učím na jedné malotřídní škole. Do toho jsem stále studentem, protože se mi nedaří zdolat moje poslední státnice. Vždycky jsem si přála být dospělákem a až jsem se jím stala, zjistila jsem, že to fakt není tak, jak jsem si jako dítě představovala. Fakt nestíhám jezdit každý víkend někam, nechodím spát pozdě (popravdě, chodím spát dřív, než když jsem byla dítě)... Ale nechci, aby to vyznělo tak, že bych se ráda vrátila do dětských let. To rozhodně ne. Jsem ráda, že mám za sebou tu dobu, kdy jsem byla tak nějak ztracená.    Asi bych si to tu chtěla pojmout jako takový můj online deník, místo, kde si utřídím své myšlenky
Další informace

Diplomka, byt, státnice...

Obrázek
Je zvláštní, jak jsem dokázala zapomenout na činnost, která mě dříve tak hrozně bavila a naplňovala. Zhrozila jsem se, když jsem si všimla, že poslední článek je z března minulého roku. Rok a půl jsem si nenašla čas sem napsat, a to paradoxně v době nepřející cestování, chození za zábavou... No a teď (zase před zkouškovým obdobím) jsem si uvědomila, že mi to psaní si blogu chybí. Jo, mám sice svůj deník, taky pořád píšu dopisy. Jenže tohle pro mě má ještě takový jiný "feeling".  A možná bych ještě pár měsíců měla nechat blog ležet ladem. Přece jen je přede mnou předposlední zkouškové období, dva předtermíny státnic v lednu, měla bych psát diplomku. Taky mě čeká stěhování do vlastního (pronajatého). Ale je to pro mě taková menší terapie (a navíc zdarma). Naučila jsem si velmi dobře organizovat čas, proto mi ho dnes trocha zbyla (nebo možná taky proto, že jsem se ještě dnes nezačala pořádně učit a na mém To do listu zuřivě blikají téměř všechna políčka, že by už chtěla být odšk
Další informace

My nejsme my

Obrázek
 My nejsme my od Matthewa Thomase mi v knihovně čekala na přečtení už něco málo přes rok. Upřímně nevím, proč jsem se k jejímu čtení dostala až teď, nejspíš jsem ale nechtěla tuhle delší knihu (612 str.) rozečíst během semestru a pak se k ní vracet.  Anotace: Eileen, dcera irských imigrantů, se v New Yorku 50. let snaží za každou cenu vymanit z prostředí poznamenaného chudobou a alkoholem. Šanci na splnění svého ambiciózního snu o bohatství a velkém domě na předměstí spatřuje ve slibném mladém vědci, za nějž se provdá. Edovy představy o úspěchu se však od Eileeniných liší – a jak léta plynou, jeho přemrštěná zásadovost a puntičkářství se postupně ukazují jako příznaky nevratné mentální změny. Střet s vážnou chorobou znamená pro Eileen novou výzvu: nepřijít o někdejší ideály a zachovat si důstojnost až do samého konce.  Před jejím přečtením jsem se podívala na nějaké její recenze na Databázi knih, kde mě zaujal jeden názor, podle kterého má prvních šedesát stran dobrý spád, ale
Další informace