O životě knihomolky

 Tahle knížka od australského autora Stephena Gilese nebyla na žádném z mých seznamů. Přesto u mě skončila a já si ji s chutí přečetla. Z knihovny jsem si ji půjčila jen na základě obálky - zaujala mě díra uprostřed.     Až doma jsem si přečetla anotaci knihy. Po prvních pár stranách jsem se od příběhu nemohla odtrhnout. Je vyprávěn z pohledu malého chlapce, kterému se stýská po mamince a žije se svojí chůvou. Knížka to není úplně útlá (256 stran), ale je formátově malá, doplněná ilustracemi, které se mi velmi líbily. Mně zabrala asi 3 dny, byla to jedna z těch knih, kdy jsem chtěla vědět, co se stane, ale zároveň jsem si ji chtěla šetřit.    Bylo zajímavé sledovat proměnu malého chlapce poté, co mu jeho kamarád řekne zdánlivě neškodnou historku. Podle mého názoru byly postavy propracované, autor si dal záležet. Také se mi líbila gradace, ke konci knihy jsem nemohla přestat číst.    Celkově to je moc zajímavá kniha. Rozhodně to není žádné veselé letní čtení, opravdu mě don

   Původně jsem o tomto tématu psát nechtěla. Opravdu ne. Ale momentálně se s tím vyrovnávám už sedmý den a zjistila jsem, že se asi potřebuju vypsat.     Jak jste asi pochopili z názvu, bydlím v oné uzavřené zóně Litovelska, kde máme zákaz vycházet ven, pokud to není nezbytně nutné. Takže jsem už týden zavřená doma. Podnikám procházky do sklepa pro brambory, na zahradu na sluníčko (ani nevíte, jak moc jsem za tu zahradu vděčná). Ale bohužel se nám dnes zatáhlo, chumelí, a tak nezbývá nic jiného, než sedět na zadku doma.    Nechci tu ale vypisovat jen negativa. Tahle domácí izolace mi toho totiž i hodně dala. Vážně. Jedním z mých novoročních předsevzetí bylo naučit se stojku. Tenhle týden jsem měla tolik času na trénink, že už se do ní dostanu a udržím se v ní naprosto sama, bez opory. Taky jsem konečně stihla zasednout ke všem restům ze školy a dokonce mě to i začalo bavit, protože je to nějaká aktivita, u které se rozvíjím. Včera jsem si dobrovolně otevřela a pročítala hodin

Cestou na autobus...    5:59. Zvoní budík. Vypnu ho, rozsvítím lampičku. Jako první utíkám zapnout kávovar, dám si ovesné vločky na sporák a dávám vařit vodu na čaj. Poté si odskočím, sbalím si jídlo na celý den do batohu a když nezapomenu, vezmu si léky. Taky si hodím tašku s oblečením do posilovny vedle batohu, abych ji nezapomněla doma. Po snídani a kávě si vyčistím zuby, natřu obličej a namaluju si oči řasenkou. V úterky se víc nemaluju, když jdu cvičit, nemá to cenu.    6:50. Vycházím z domu na autobus. Autobusem jezdím ráda, mám tam dost času na čtení a vlastně ten autobusový čas využívám hlavně na čtení, pokud tedy nejedu s někým, koho znám a nepovídáme si. V knihovně...    Když autobus přijede, dobíhám do školy na přednášku tyflopedie. Zrovna tento předmět mě baví, máme na něj skvělou profesorku. Po přednášce jdeme většinou s kamarádkou do posilovny, ale zrovna tento týden jsme byly obě dost unavené, takže jsme to vypustily a já šla pracovat na věcech do školy do k