Příspěvky

Zase po roce (možná i po delší době)

Obrázek
    Tak jsem tu zase po dost dlouhé době. Nevím proč, ale k blogování mě to nějak táhne, často přestanu, ale nakonec mi to začne chybět a vrátím se. Možná to je tím, že jsem s mým blogem vyrůstala, měla jsem jej opravdu vymazlený... no a pak se rozhodli zrušit blog.cz a já o něj přišla.     Život se mi popravdě otočil 180°, nebudu lhát. Začala jsem od srpna v nové práci, učím na jedné malotřídní škole. Do toho jsem stále studentem, protože se mi nedaří zdolat moje poslední státnice. Vždycky jsem si přála být dospělákem a až jsem se jím stala, zjistila jsem, že to fakt není tak, jak jsem si jako dítě představovala. Fakt nestíhám jezdit každý víkend někam, nechodím spát pozdě (popravdě, chodím spát dřív, než když jsem byla dítě)... Ale nechci, aby to vyznělo tak, že bych se ráda vrátila do dětských let. To rozhodně ne. Jsem ráda, že mám za sebou tu dobu, kdy jsem byla tak nějak ztracená.    Asi bych si to tu chtěla pojmout jako takový můj online deník, místo, kde si utřídím své myšlenky

Autismus a Chardonnay 2

Obrázek
  Autismus a Chardonnay, kombinace, které sama velmi dobře rozumím, protože s osobami s autismem pracuji a zároveň s jedním takovým človíčkem sdílím domácnost. A co si budeme, občas je to na hlavu, občas je to k popukání. Tak jako tak máte radost z každého malého pokroku.   Druhý díl knihy od Martina Selnera nese druhé jméno "Pozdní sběr". A opravdu je to ideální kniha po dlouhém dni ke sklence bílého. Vtipné příhody z práce s osobami s autismem, stejně jako myšlenky, nad kterými budete rozjímat ještě dlouho po dočtení knihy. Proto je to společně s prvním dílem kniha, kterou si hlídám jako oko v hlavě a budou se rozhodně stěhovat se mnou.    Kniha je rozdělena do krátkých kapitol, takže když se do ní "zažerete", stejně jako se to stalo mně s oběma díly, za odpoledne ji přečtete celou. Ale ničemu to nevadí, protože se k ní budete s největší pravděpodobností vracet pokaždé, když na vás padne nějaký splín.   Některé příběhy mohou vypadat vymyšleně, nereálně. Ale mně st

Diplomka, byt, státnice...

Obrázek
Je zvláštní, jak jsem dokázala zapomenout na činnost, která mě dříve tak hrozně bavila a naplňovala. Zhrozila jsem se, když jsem si všimla, že poslední článek je z března minulého roku. Rok a půl jsem si nenašla čas sem napsat, a to paradoxně v době nepřející cestování, chození za zábavou... No a teď (zase před zkouškovým obdobím) jsem si uvědomila, že mi to psaní si blogu chybí. Jo, mám sice svůj deník, taky pořád píšu dopisy. Jenže tohle pro mě má ještě takový jiný "feeling".  A možná bych ještě pár měsíců měla nechat blog ležet ladem. Přece jen je přede mnou předposlední zkouškové období, dva předtermíny státnic v lednu, měla bych psát diplomku. Taky mě čeká stěhování do vlastního (pronajatého). Ale je to pro mě taková menší terapie (a navíc zdarma). Naučila jsem si velmi dobře organizovat čas, proto mi ho dnes trocha zbyla (nebo možná taky proto, že jsem se ještě dnes nezačala pořádně učit a na mém To do listu zuřivě blikají téměř všechna políčka, že by už chtěla být odšk

Chlapec za klíčovou dírkou

Obrázek
 Tahle knížka od australského autora Stephena Gilese nebyla na žádném z mých seznamů. Přesto u mě skončila a já si ji s chutí přečetla. Z knihovny jsem si ji půjčila jen na základě obálky - zaujala mě díra uprostřed.     Až doma jsem si přečetla anotaci knihy. Po prvních pár stranách jsem se od příběhu nemohla odtrhnout. Je vyprávěn z pohledu malého chlapce, kterému se stýská po mamince a žije se svojí chůvou. Knížka to není úplně útlá (256 stran), ale je formátově malá, doplněná ilustracemi, které se mi velmi líbily. Mně zabrala asi 3 dny, byla to jedna z těch knih, kdy jsem chtěla vědět, co se stane, ale zároveň jsem si ji chtěla šetřit.    Bylo zajímavé sledovat proměnu malého chlapce poté, co mu jeho kamarád řekne zdánlivě neškodnou historku. Podle mého názoru byly postavy propracované, autor si dal záležet. Také se mi líbila gradace, ke konci knihy jsem nemohla přestat číst.    Celkově to je moc zajímavá kniha. Rozhodně to není žádné veselé letní čtení, opravdu mě don

7 dní v uzavřené zóně

Obrázek
   Původně jsem o tomto tématu psát nechtěla. Opravdu ne. Ale momentálně se s tím vyrovnávám už sedmý den a zjistila jsem, že se asi potřebuju vypsat.     Jak jste asi pochopili z názvu, bydlím v oné uzavřené zóně Litovelska, kde máme zákaz vycházet ven, pokud to není nezbytně nutné. Takže jsem už týden zavřená doma. Podnikám procházky do sklepa pro brambory, na zahradu na sluníčko (ani nevíte, jak moc jsem za tu zahradu vděčná). Ale bohužel se nám dnes zatáhlo, chumelí, a tak nezbývá nic jiného, než sedět na zadku doma.    Nechci tu ale vypisovat jen negativa. Tahle domácí izolace mi toho totiž i hodně dala. Vážně. Jedním z mých novoročních předsevzetí bylo naučit se stojku. Tenhle týden jsem měla tolik času na trénink, že už se do ní dostanu a udržím se v ní naprosto sama, bez opory. Taky jsem konečně stihla zasednout ke všem restům ze školy a dokonce mě to i začalo bavit, protože je to nějaká aktivita, u které se rozvíjím. Včera jsem si dobrovolně otevřela a pročítala hodin

Den v životě studentky

Obrázek
Cestou na autobus...    5:59. Zvoní budík. Vypnu ho, rozsvítím lampičku. Jako první utíkám zapnout kávovar, dám si ovesné vločky na sporák a dávám vařit vodu na čaj. Poté si odskočím, sbalím si jídlo na celý den do batohu a když nezapomenu, vezmu si léky. Taky si hodím tašku s oblečením do posilovny vedle batohu, abych ji nezapomněla doma. Po snídani a kávě si vyčistím zuby, natřu obličej a namaluju si oči řasenkou. V úterky se víc nemaluju, když jdu cvičit, nemá to cenu.    6:50. Vycházím z domu na autobus. Autobusem jezdím ráda, mám tam dost času na čtení a vlastně ten autobusový čas využívám hlavně na čtení, pokud tedy nejedu s někým, koho znám a nepovídáme si. V knihovně...    Když autobus přijede, dobíhám do školy na přednášku tyflopedie. Zrovna tento předmět mě baví, máme na něj skvělou profesorku. Po přednášce jdeme většinou s kamarádkou do posilovny, ale zrovna tento týden jsme byly obě dost unavené, takže jsme to vypustily a já šla pracovat na věcech do školy do k

Dopisování a dárky

Obrázek
   Kromě knih mám ještě jeden lehce introvertní koníček, a to je dopisování. Momentálně mám šest dopisních kamarádů, se kterými si více či méně pravidelně píšeme ručně psané dopisy. No a se dvěma z nich si posíláme i drobné dárečky. Třeba je někdo z mých čtenářů taky milovníkem ručně psaných dopisů a občas neví, co k dopisu přiložit.     Já osobně do dopisů dávám: Samolepky - ať už celá platíčka, nebo jednotlivé samolepky (mám ráda krabičky samolepek z Aliexpressu, jsou pěkné a cenově opravdu dostupné) Čaj - čaje posílám hlavně na podzim a v zimě Pleťové masky - pět z mých šesti dopisních kamarádů jsou ženy, takže maskou opravdu nešlápnu vedle u skoro nikoho Pohlednice Vylisované květiny Prospekty míst, kde jsem byla Záložky do knih Malé kalendáře Tužky/ propisky - pro lidi, kteří píšou často, je to opravdu užitečná věc Dopisní papíry Obálky Kresby/ malby Washi pásky - jejich výhodou je, že se dají po nalepení znovu odlepit, takže můžete namotat pár druhů a poslat