Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

 Na tuhle knihu od Ransoma Riggse jsem se nesmírně těšila, bohužel jsem se k ní dostala ale až teď. U nás v knihovně je věčně vypůjčená a tak Ježíšek vyslyšel má přání a nadělil mi ji pod stromeček, za což jsem strašně vděčná. Taky jsem si ji zařadila do Čtenářské výzvy, položka číslo třináct - Kniha autora, jehož jméno i příjmení začíná na stejné písmeno.

 Protože jsem neviděla film, tak jsem vlastně jen tušila, o co se jedná - o sirotčinec, ve kterém bydlí podivné děti. Proto když příběh začal úplně jinak, než jsem si myslela, zmátlo mě to a nevěděla jsem, co od knihy čekat. Taky mě překvapily fotografie, které provázely příběh a hezky ho podle mě dokreslovaly (a některé mě dost děsily).

 Knížka se mi skvěle četla, neměla jsem problém přečíst 150 stran najednou (potom už jsem knihu odkládala, protože jsem ji nechtěla přečíst během dvou dní) a pojmy, které jsou v příběhu cizí, jdou krásně pochopit i z kontextu - ani jednou jsem nemusela listovat na konec, kde je slovníček těchto pár slov. Příběh mi svižně ubíhal, ani jednou jsem neměla pocit, že je tam něco navíc jako vycpávka na prodloužení. Všechny postavy mi byly moc sympatické a snad ani jednou se mi nestalo, že bych měla na něco jiný názor, než jakákoliv z postav.

 Kniha se mi opravdu líbila, bavila mě a vůbec by mi nevadilo, kdyby ji autor o několik (set) stránek natáhl, protože zrovna tohle byl příběh, který jsem nemohla přestat číst, ale zároveň jsem jej nechtěla dočíst hned. Doufám, že nejsem jediná, kdo při čtení knížky, která mě baví, zažívá tyhle protichůdné pocity. Jsem opravdu moc spokojená, nemám co vytknout, knize dávám 10/10 a už se těším, až si přečtu zbývající dva díly

Helmii.