My nejsme my

 My nejsme my od Matthewa Thomase mi v knihovně čekala na přečtení už něco málo přes rok. Upřímně nevím, proč jsem se k jejímu čtení dostala až teď, nejspíš jsem ale nechtěla tuhle delší knihu (612 str.) rozečíst během semestru a pak se k ní vracet.

 Anotace: Eileen, dcera irských imigrantů, se v New Yorku 50. let snaží za každou cenu vymanit z prostředí poznamenaného chudobou a alkoholem. Šanci na splnění svého ambiciózního snu o bohatství a velkém domě na předměstí spatřuje ve slibném mladém vědci, za nějž se provdá. Edovy představy o úspěchu se však od Eileeniných liší – a jak léta plynou, jeho přemrštěná zásadovost a puntičkářství se postupně ukazují jako příznaky nevratné mentální změny. Střet s vážnou chorobou znamená pro Eileen novou výzvu: nepřijít o někdejší ideály a zachovat si důstojnost až do samého konce.

 Před jejím přečtením jsem se podívala na nějaké její recenze na Databázi knih, kde mě zaujal jeden názor, podle kterého má prvních šedesát stran dobrý spád, ale poté začíná být zbytečně roztahaná. Na jednu stranu je to pravda, po prvních sto stránkách opravdu děj zpomalil, ale mně osobně to vůbec nevadilo. Bavilo mě číst myšlenky a pocity postav, pomohlo se mi to lépe vcítit do situace celé rodiny.

 Moc se mi v knize líbil vývoj postav a vztahů mezi nimi, i kapitoly, které byly napsané z pohledu všech tří postav. Connell, syn Eileen a Eda mi ale ve valné části knihy jako postava vůbec nesedl. Choval se podle mě sobecky, vůbec nepřemýšlel nad následky svých činů. Až na konci mi přestal být tak protivný. Na druhou stranu obdivuji Eileen, která zvládla obrovskou spoustu povinností, musela to být neskutečně silná žena. 

 Celkově se mi kniha četla dobře, měla velmi zajímavou atmosféru a pojednávala o zajímavém tématu. Určitě ji mohu doporučit, dávám jí 9/10. 

Helmii